Close

Mohli jsme mít něco, nebudeme mít nic

(výzva k zástupcům města i nám všem ostravským občanům přečtená na demonstraci za záchranu Komína vítkovické aglomerace – Strakáče 16. 7. 2019 na Masarykově náměstí)

Ostrava, ať chceme nebo ne, byla a ještě stále je industriálním městem se všemi výhodami i důsledky, které tento fakt s sebou nese. Ostrava nemá středověká opevnění nebo hrady, nemá kláštery, katedrály, zdobné paláce a zámky nebo kamenné mosty. Tyto památky v minulosti ustupovaly záměrům industrializace. Současný vzhled Ostravy je výsledkem mnoha příběhů vrstvených jeden přes druhého. Starší vrstvy jen tu a tam prostupují na povrch, neboť jsou vždy smazány vrstvou novou. V těchto letech ekonomického blahobytu máme mimořádnou příležitost alespoň něco z posledního historického období zachovat.

Báňská dráha u Hranečníku – jedna z posledních železničních vleček – se proplétá hlubokými kaňony Slezské Ostravy a postupně chátrá

Těžba uhlí skončila, železárenská a hutní výroba pomalu končí také. Zbyla zde však po tomto stovky let trvajícím období specifická krajina. Těžní věže, důlní budovy, strojovny, vodojemy, komíny, železniční vlečky, náspy, haldy, haly, poklesová jezera, kolonie, ale i umělecká díla a památníky hornických tragédií. Já se nebojím takovou zvláštní krajinu nazvat Lednicko-valtickým areálem současnosti. Všechny její prvky propojené vazbami stvořily dohromady panoráma a kolorit města. Místo toho, abychom o takovou krajinu pečovali a jednotlivé její prvky zapojovali do nově se formujících veřejných prostranství, přichází pro průmyslové objekty zasloužený trest v podobě nekončících demolic. Jako by tady průmyslová minulost ani nikdy nebyla. Mnohé nádherné objekty už padly. Byly to především desítky těžních věží, celé hornické kolonie, soustavy železničních vleček. Hlad po pomstě průmyslu ale pokračuje i dnes. V roce 2002 odstřelili původně chráněnou kladivovou věž dolu Petr Bezruč. V roce 2008 odstřelili vzácnou dvouvzpěrovou těžní věž dolu Heřmanice. A tak ji má dnes ve znaku aspoň Heřmanický pivovar. Pouze před několika dny padl původně chráněný věžový vodojem v Hrušově. Při plánované sanaci Trojického údolí má zmizet velká část původně chráněné opěrné zdi z červených cihel. Co by za ni leckterý velkoměstský park dal. Každoročně mizí desítky domů hornických kolonií. Mizí nenávratně kopcovitá a z přírodního hlediska vzácná Heřmanická halda. Dalším na řadě má být komín Aglomerace.

Komín vítkovické aglomerace – Strakáč. Nejmohutnější cihlový komín v Česku má unikátní letecké značení.

A co z panorámatu města zbyde? Zničené řeky, megalomanské uzly čtyřproudových silnic a řady mohutných sídlišť na obzorech. I ty jsou dnes již svými psychedelickými fasádami potrestány. A na místech těch zbrkle odstřelených a devastovaných památek často není nic než pustina či brownfield. Stačí se na ta místa zajet podívat. Mohli jsme mít něco, nebudeme mít nic…

Na místě odstřelené cenné dvouvzpěrové těžní věže je dnes v Heřmanicích jen pustina. Studenti letní školy architektury VŠB se diví.

Strategický plán rozvoje města Ostravy na období 2017–2023 obsahuje cíl 6, kde se píše „Budeme chránit historicky cenné budovy.“ Dále však o hornické nebo industriální krajině strategicky mlčí. Bylo by proto dobré, kdyby se naši zdejší politici začali prostorem zdejší industriální krajiny seriózně zabývat a nepovažovali jej jen za jakousi nechtěnou a špinavou popelku. Bylo by proto dobré, kdybychom si my všichni občané Ostravy začali naší vlastní historie vážit a přestali se za ni stydět. Bylo by proto dobré, abychom si uvědomili, že čím více toho teď zbouráme, tím více nám toho bude za pár desítek let chybět.

Děkuji vám za pozornost.

Jan Lenart

Rolovat nahoru